McLaren F1

McLaren F1

BMW McLaren F1

Proč zde píšu o anglickém voze? Protože je to možná nejlepší supersport vedle řady těch nejlepších a protože uvnitř tohoto skvostu tlouklo německé srdce. McLaren F1 se zapsal do automobilové historie jako „nejrychlejší“ civilní vůz, ale jeho místo v síni slávy mu patří z více důvodů než je jen maximální rychlost, které je vůz schopen.
Tvůrce Gordon Murray chtěl postavit auto, které bude maximálně funkční a bude využívat těch nejmodernějších technologií, které byly na přelomu 80. a 90. let k dispozici. To, že výsledkem bude na pohled krásný kompaktní automobil se skvělými jízdními vlastnosti možná předpokládal, i když jak se sám vyjádřil – design byl podřízen funkčnosti. Co však na počátku vývoje nikdo netušil, bylo to, že schopnosti vozu nikdo nepřekoná po dobu dalších patnácti let (deseti let, pokud budeme počítat od doby již vyrobených vozů).
McLaren F1 je konstruován jako třímístný dvoudveřový vůz s motorem uprostřed a pohonem zadní nápravy. Jeho šasi tvoří karbonový monokok s hliníkovými pláty. Karoserie je taktéž z karbonových dílů. Vůz má vertikálně výklopné dveře, zavazadlový prostor tvoří úložné schránky před zadními koly po stranách. Automobil využívá tzv. aktivní aerodynamiky – dvojice ventilátorů pod vozem zvětšující přítlak v oblasti zadního difuzoru. Tím odpadá použití křídla, na zadku je malý výsuvný spoiler pomáhající při nadzvukových rychlostech.
Další specialitou je použití hliníkových kol s centrální maticí jako to mají závodní vozy. Pod koly se skrývaly velice silné brzdy Brembo bez ABS! Technické vymoženosti jako zmíněné ABS odmítal Gordon Murray stejně jako řízení (hřebenové) s posilovačem a elektronické vymoženosti typu prokluz kol a stabilizace. Přestože v té době to byly věci běžně požívané u drahých automobilů, zde nenašly své uplatnění. Dodnes trvající originalita spočívá v pozici za volantem – řidič sedí uprostřed vozu s řazením po pravé ruce, dva spolujezdci sedí po stranách nepatrně vzadu. Konečně se dostáváme k motoru – úkol by zadán BMW, aby sestrojilo co nejvýkonnější atmosfericky plněný motor. Jeho vývoj šel rovnou do BMW Motorsport k Paulovi Roschemu. Motor V12 byl čtyřvačkový se 48 ventily o objemu 6.1 litru a dvěma vstřiky na válec. Kouzelníci z Motorsportu ho dokázali naladit na 627 koní/7400 ot. Kompresní poměr činil 10,5:1, krouťák 651 Nm. Kvůli rozložení hmotnosti a rozměrům byla převodovka příčně uložena, samozřejmě 6 st. manuální. K váze řeknu asi toto:1138 Kg!!! Dobrá, tak ještě jinak: 550 koní na tunu. Na stovce byl Mclaren za 3,2 sec, na 200km/h za 9,4 sec. Sám osobně nemám moc rád údaje o maximálce, protože nejsou a ani nemohou být objektivní, pokud je bereme jako „tabulkový“ údaj. Auto bylo schopné rychlosti přes 300km/h, diplomaticky řečeno. Kdo se trochu zajímá o tuto problematiku, tak ví, že faktorů ovlivňujících topspeed je několik – tlak v pneu, povětrnostní podmínky, aktuální váha vozu a v neposlední řadě délka trati na které to zkoušíme, proto se setkáváme ve všech časopisech nejen v případě Mclarenu s rozdílnými hodnotami. Fakt o který se můžeme opřít – rok 1998, místo: testovací trať VW, řidič: Andy Walance, elektronicky (nikoliv tachometrově) naměřeno 384km/h!
Prodejní plán byl 300 kusů, ale celkem se vyrobilo jen 107 kusů včetně závodních verzí. Cena se pohybovala někde mezi 540-640.000 liber (další rekord). Stavba každého kusu zabrala tři a půl měsíce. Ke každému vozu dostal zákazník speciální edici hodinek od TAG Heuer s číslem podvozku svého auta. První vozy se dostaly do prodeje v roce 1994.

Napsal T-O-M